Lebky mezi hvězdami II.

Pokračování povídky Lebky mezi hvězdami ("Skulls in the Stars") od R. E. Howarda o Solomonu Kaneovi - druhá část ze tří. Předchozí díl je zde.

 

Kane cítil bušení krve na skráních, ačkoli byl ztuhlý jako led. Jak mohla taková nehmotná věc, jako byla ta míhající se před ním, zranit člověka fyzickou cestou, bylo nad jeho chápání, ačkoli rudá hrůza u jeho nohou podávala němý důkaz, že démon mohl konat se strašlivým hmotným účinkem.

V jedné věci si byl Kane jistý; nebude žádné lovení jeho po pochmurných vřesovištích, žádné řvaní a utíkání, jen aby byl strháván znovu a znovu. Pokud musí zemřít, zemře ve svých stopách, s ranami zepředu.

Pak se neurčitá a děsivá ústa roztáhla a démonický smích znovu zaburácel, v blízkosti otřásal duší. A tváří hrozbě zatracení Kane záměrně pozvedl svou dlouhou pistoli a vystřelil. Šílený řev hněvu i výsměchu následoval po výstřelu a věc se na něj vrhla jako létající rubáš kouře, dlouhé stínové ruce se natahovaly, aby jej strhly k zemi.

Kane, pohybuje se mocnou rychlostí vyhladovělého vlka, vystřelil i z druhé pistole se stejně malým účinkem, vytáhl dlouhý rapír z pochvy a udeřil do středu mlhavého útočníka. Čepel zazpívala, když prošla čistě skrz, nestřetajíc se s pevným odporem, a Kane na svých končetinách ucítil dotek ledových prstů, bestiální pařáty trhaly jeho oblečení a kůži pod ním.

Odhodil zbytečný meč a pokusil se zápasit se svým soupeřem. Bylo to jako bojovat s tekutým oparem, létajícím stínem ozbrojeným dýkám podobným spárům. Jeho divoké údery se setkávaly jen s prázdným vzduchem, jeho štíhlé mocné paže, v jejichž silném sevření umírali muži, sekaly nicotou a chytaly prázdno. Nic nebylo pevné nebo reálné krom stahujících opičích prstů s jejich pokřivenými pařáty a šílených očí, které se vpalovaly do chvějících se hlubin jeho duše.

Kane si uvědomil, že je ve vskutku zoufale vážné situaci. Jeho oblečení už viselo v cárech a on krvácel z množství hlubokých zranění. Ale nikdy neustoupil, myšlenka na útěk nikdy nevstoupila do jeho mysli. Nikdy neutekl před osamoceným protivníkem a kdyby mu tato myšlenka vyvstala, zčervenal by hanbou.

Nyní neviděl žádné pomoci, ale to by jeho tělo mohlo klidně ležet tam vedle zbytků druhé oběti, ovšem tato myšlenka pro něj nenesla žádnou hrůzu. Jeho jediným přáním bylo vydat to nejlepší předtím, než přijde konec, a pokud bude moci, způsobit zranění svému nezemskému protivníkovi. Tam, nad roztrhaným tělem mrtvého člověka, bojoval muž s démonem pod bledým svitem vycházejícího měsíce, se všemi výhodami na straně démona, krom jediné. A ta jediná stačila, aby převážila ostatní. Protože pokud abstraktní nenávist může do hmotné substance přivést přízračnou věc, proč by odvaha, stejně tak abstraktní, nemohla tvořit účinnou zbraň pro boj s tímto duchem? Kane bojoval svými pažemi a svýma nohama a svýma rukama a byl si vědom, že nakonec před ním přízrak začal ustupovat, strach nahánějící smích se změnil ve výkřiky bezradné zloby.

Jelikož jedinou lidskou zbraní je odvaha, která neucouvne ani před branami pekla samotného, a proti takové se ani legie pekelné nemohou postavit. O tom Kane nic nevěděl; jediné co věděl, bylo to, že pařáty, které ho trhaly a rvaly, zdálo se, stále slábly a kolísaly, a že divoké světlo ve strašlivých očích rostlo a rostlo. A potáceje a lapaje po dechu, vyrazil kupředu, naposledy sevřel věc a vrhl jí, a jak spolu padali na vřesovišti a věc svírala a objímala jeho končetiny jako had z kouře, jeho tělo se chvělo a vlasy mu stály, tehdy začal chápat její mumlání. Neslyšel a nerozuměl tak jako člověk slyší a rozumí mluvě člověka, ale strašlivá tajemství, která předávala v šepotu a bědování, a řvané tajnosti nořily ledové prsty do jeho duše, a on pochopil.

 

II

Chatrč starého Ezry lakomce stála u cesty uprostřed bažiny, napůl zastíněná ponurými stromy, které rostly okolo ní. Zdi se rozpadaly, střecha se drolila a na ní lpěla velká sinalá a zelená houbová monstra, svíjela se okolo dveří a oken, jako by se pokoušela vniknout dovnitř. Stromy se nad ní skláněly a jejich šedé větve se proplétaly, takže se krčila v pološeru jako monstrózní trpaslík, přes jehož ramena pošilhávají obři.

Cesta, která vedla dolů do bažiny, mezi hnijícími pařezy, bujně porostlými pahorky, pěnou pokrytými hady obývanými tůněmi a mokřadami, se táhla okolo chatrče. Mnoho lidí procházelo v dnešních dnech po této cestě, ale jen málo vidělo starého Ezru, krom mihnutí žluté tváře hledící skrz houbou zastíněná okna, samotné stejně odporné jako houba.

Starý Ezra lakomec měl nádech velké části vlastností bažiny, neboť byl větrem ošlehaný, shrbený a mrzutý; jeho prsty byly jako svíjející se parazitické rostliny a jeho kadeře na něm visely jako jednotvárný mech nad očima přivyklými temnotě bažinaté oblasti. Jeho oči byly jako mrtvého muže, byť se špetkou bezednosti a odpornosti jako mrtvá jezera mokřin.

Tyto oči pohlížely na muže, který stál před jeho chatrčí. Ten muž byl vysoký, šlachovitý a temný, jeho tvář byla vyčerpaná a rozsápaná a byl obvázán na paži a noze. Kousek za mužem stálo množství vesničanů.

"Jsi Ezra z bažinné cesty?"

"Jo, a co ode mě chceš?"

"Kde je tvůj synovec Gideon, slabomyslný mladík, který s tebou pobýval?"

"Gideon?"

"Ano."

"Vyrazil do bažin a už se nikdy nevrátil. Nepochybně se ztratil a byl uštván vlky nebo zemřel v bažinách či byl uštknut zmijí."

"Jak je to dlouho?"

"Přes rok."

"Ano. Naslouchej pozorně, Ezro lakomče. Brzy po zmizení tvého synovce, byl venkovan vracející se domů přes vřesoviště napaden nějakým neznámým démonem a roztrhán na kousky, a ten se poté stal smrtí pro ty přecházející přes vřesoviště. Nejprve muž z venkova, pak cizinci cestující přes vřesoviště, padli do spárů té věci. Mnoho lidí zemřelo po tom prvním.

"Minulou noc jsem překročil vřesoviště a slyšel útěk a pronásledování další oběti, cizince, který nevěděl o zlu z vřesovišť. Ezro lakomče, byla to hrozná věc, protože chudák byl tím démonem dvakrát zlomen, pokaždé ho démon chytil a strhl jej znovu k zemi. A nakonec padl mrtvý k mým vlastním nohám, dohnán k smrti způsobem, který by ustrnul i sochu svatého."

Vesničané se zneklidněně pohnuli, bázlivě mumlali jeden k druhému a oči starého Ezry se kradmo rozhlížely. Ovšem pochmurný výraz Solomona Kanea se nikdy neměnil a zdálo se, že jeho kondorovi podobný pohled provrtává lakomce.

"Jo, jo!" zamručel starý Ezra rychle; "zlá věc, zlá věc! Ovšem proč to říkáš mě?"

"Ano, smutná věc. Naslouchej dál, Ezro. Přízrak přišel ze stínů a já jsem s ním bojoval nad tělem jeho oběti. Ano, jak jsem jej překonal, to nevím, neboť boj byl tvrdý a dlouhý, ale síly dobra a světla byly na mé straně a ty jsou mocnější než síly pekla."

"Nakonec jsem byl silnější a on se odtrhl a prchl, a já neúspěšně následoval za ním. Ovšem předtím, než prchl, zašeptal mi hrůznou pravdu."

Starý Ezra vzhlédl, divoce se podíval, a zdánlivě se do sebe zhroutil.

"Nuže, proč mi to povídáš?" zamumlal.

"Vrátil jsem se do vesnice a vyprávěl svůj příběh," řekl Kane, "neboť jsem věděl, že už mám sílu, abych zbavil vřesoviště jejich kletby navždy. Ezro, pojď s námi!"

"Kam?" zalapal lakomec.

"K tlejícímu dubu na vřesovištích."

Ezra se zapotácel jako po ráně; nesouvisle zařval a obrátil se na útěk.

Dokončení >

 

Autor: R. E. Howard, "Tiráž"

Běžná sekce: