Strašidelný dotek smrti

Hororová povídka Strašidelný dotek smrti ("The Fearsome Touch of Death") od R. E. Howarda.

 

Tak dlouho, jak půlnoc halí zem,
se stínem, chmurném a neústupném,
Bůh nás chrání od Jidášova polibku,
toho od mrtvého muže v temnu.

 

Starý Adam Farrel ležel mrtvý v domě, ve kterém žil osamocen po posledních dvacet let. Tichý, neotesaný samotář, ve svém životě nepoznal přátel a jen dva muži byli přítomni jeho odchodu.

Dr. Stein vstal a pohlédl z okna do shromažďujícího se soumraku.

"Myslíš si tedy, že bys tu mohl strávit noc?" zeptal se svého druha.

Ten muž, jménem Falred, přisvědčil.

"Ano, samozřejmě. Hádám, že je to na mně."

"Spíše zbytečný a primitivní zvyk, sedět s mrtvým," komentoval doktor, připravuje se k odchodu, "ale hádám, že v obecné slušnosti bychom se měli poklonit stáří. Možná najdu někoho, kdo sem přijde a pomůže ti s tvou stráží."

Falred pokrčil rameny. "Pochybuji. Farrel nebyl oblíbený - nebyl znám mnoha lidmi. Sám jsem jej znal jen povrchně, ale nijak mi nevadí, že tu budu sedět s mrtvolou."

Dr. Stein si sundával své gumové rukavice a Falred sledoval celý proces se zájmem, který málem dosahoval fascinace. Prošlo jím lehké nedobrovolné zachvění při vzpomínce na dotek těchto rukavic - vlhkých, studených a lepkavých věcí, jako dotek smrti.

"Možná se budeš v noci cítit osamocen, ale pokud nikoho nenajdu," poznamenal doktor, když otvíral dveře. "Nejsi pověrčivý, že ne?"

Falred se zasmál. "Stěží. Abych řekl pravdu, z toho, co jsem slyšel o Farrelově povaze, budu raději sledovat jeho mrtvolu, než bych byl jeho hostem zaživa."

Dveře se zavřely a Falred zahájil svou stráž. Posadil se na jedinou židli, kterou se pokoj mohl pochlubit, občas pohlížeje na beztvarý zahalený tvar na posteli naproti sobě, a začal číst při kalném světle lampy, která stála na hrubém stole.

Venku se rychle sbírala temnota a Falred nakonec odložil časopis, abych nechal své oči odpočinout. Znovu se podíval na tvar, který, za života, byl tělem Adama Farrela, přemýšleje jaký vtípek v lidské přirozenosti nedělá pohled mrtvoly ne nepříjemným, ale takovým předmět strachu pro lidi. Nemyslitelná ignorance, viditelná v mrtvých věcech ho upomínala o smrti, která přijde, rozhodl se lenivě a začal nečinně hloubat o tom, co život nachystal pro tohoto zasmušilého a mrzutého starého muže, který neměl ani příbuzných ani přátel a který zřídka opouštěl dům, ve kterém zemřel. Nakupily se obvyklé představy o lakomcem nahromaděném bohatství, ale Falred o celou tuhle záležitost pociťoval tak malý zájem, že ani nebylo nutné, aby se přemáhal, aby překonal nějaké pokušení prohledávat dům kvůli jakémusi skrytému pokladu.

S pokrčením rameny se vrátil ke svému čtení. Úkol byl mnohem nudnější, než si myslel. Po chvíli si byl jistý, že pokaždé, když vzhlédne od svého časopisu a jeho oči padnou na postel s jejím ponurým obyvatelem, že se začíná nevyhnutelně cítit jakoby, na okamžik, zapomněl na přítomnost mrtvého muže a následně byl nepříjemně o této skutečnosti upomínán. Ze začátku to bylo lehké a instinktivní, ale on se na sebe cítil takřka rozzlobený. Poprvé si uvědomil naprosté a mrtvolné ticho, které zahalilo dům - ticho zjevně sdílené s nocí, neboť skrz okno se neozval jediný zvuk. Adam Farrel žil tak daleko od svých sousedů, jak jen mohl, a tak zde nebyl na doslech žádný jiný dům.

Falred se otřásl, jakoby se pokoušel vyhnat ze své mysli nechutné spekulace, a vrátil se ke svému čtení. Náhlý prudký závan větru zabubnoval na okno a světlo v lampě zablikalo a náhle zhaslo. Falred, lehce kleje, tápal v temnotě po sirkách, ponořivše své prsty do cylindru mapy. Zažehnul sirku, znovu rozsvítil lampu a hledě směrem na postel, zastihl ho strašlivý úlek. Tvář Adama Farrela na něj slepě pohlížela, mrtvé oči široké a prázdné, obtažené ošlehanými šedými místy. Ačkoli se Falred instinktivně rozklepal, jeho mysl vysvětlila zjevnou věc: látka, která zakrývala tělo, byla nedbale přehozena přes tvář a náhlý závan větru ji přehodil a odsunul stranou.

Přesto bylo na celé věci cosi strašidelného, něco hrozivě obsažného - jako by, v zahalující temnotě, mrtvá ruka odhodila pokrývku, jako kdyby mrtvola chtěla vstát...

Falred, jež byl člověkem s fantazií, pokrčil nad těmito hroznými myšlenkami rameny a přešel pokoj, aby vrátil pokrývku. Zdálo se, že se na něj mrtvé oči zlomyslně dívají, se zlem, které přesahovalo neotesanost mrtvého muže za života. Dílo živé představivosti, věděl Falred, a znovu zakryl šedou tvář, ucukuje, když se jeho ruka náhodou dotkla studeného těla - vlhkého a lepkavého, doteku smrti. Zachvěl se z přirozeného odporu živých k mrtvým a vrátil se zpět do své židle a ke svému časopisu.

Nakonec, začínaje být ospalý, si lehl na pohovku, která, z nějakého podivného rozmaru svého původního majitele, tvořila část skromného nábytku pokoje, a uložil se ke spánku. Rozhodl se nechat světlo hořet, říkal si, že je to kvůli obvyklému zvyku nechávat hořet světla pro mrtvé; nebyl si ochotný připustit, že si uvědomoval nechuť k ležení v temnotě s mrtvolou. Dřímal, a pak se s trhnutím probudil a pohlédl na zakrytou postavu na posteli. V domě panovalo ticho a venku byla naprostá tma.

Čas se blížil k půlnoci, s ní doprovázejícím strachem vládnoucím lidské mysli. Falred znovu pohlédl na postel, kde leželo tělo a seznal pohled na zakrytou postavu velmi odpudivou. Fantastická myšlenka se zrodila v jeho hlavě a dál rostla, o tom, jak se pod pokrývkou pouhé bezduché tělo stává podivnou, monstrózní věcí, ohyzdným, vědomým stvořením, které ho sleduje očima, které se propalují skrz látku oblečení. Tuto myšlenku - pouhou fantazii, samozřejmě - si vysvětlil legendami o upírech, nemrtvých duších a podobných - strašidelnými vlastnostmi, které živí připočítávali mrtvým po nespočetné věky, od doby, kdy primitivní člověk poprvé poznal ve smrti cosi hrůzného a odlišného od života. Člověk se obával smrti, pomyslel si Falred, a cosi v tomto strachu ze smrti se přeneslo i na mrtvé, takže i ti se stali obávanými. A pohled mrtvého plodící ošklivé myšlenky dal vzniknout nejasnému strachu z dědičné paměti, skrývajícímu se v temných zákoutích mozku.

V jakékoli míře, tahle tichá, neviditelná věc mu začala lézt na nervy. Pomyslel na odkrytí tváře, na základě toho, že důvěrná blízkost zplodí opovržení. Pohled na rysy, klidné a nehybné ve smrti, vypudí, pomyslel si, všechny takové divoké dohady, které ho pronásledovaly nehledě na jeho racionalitu. Ale myšlenka na ty mrtvé oči hledící ve světle lampy byla neúnosná; takže nakonec zhasl světlo a lehl si. Strach se k němu přikradl tak nenápadně a postupně, že si ani nebyl vědom jeho vzrůstání.

Nicméně se zhasnutím světla a zakrytím pohledu mrtvoly nabraly věci svou pravou podstatu a rozsah a Falred téměř okamžitě usnul, s lehkým úsměvem na rtech kvůli své předchozí bláznivosti.

Vzbudil se náhle. Jak dlouho spal, nevěděl. Posadil se, jeho tep divoce pádil, studený pot skrápěl jeho čelo. Okamžitě věděl, kde je, upomínaje se na zbylého obyvatele pokoje. Ale co ho vzbudilo? Sen - ano, teď si vzpomněl - šeredný sen, ve kterém mrtvý muž povstal z postele a strnule se kradl s ohnivýma očima a odporným pohledem zmrazeným na svých šedých rtech. Falred se zdál neschopen pohybu, bezbranný; poté, když mrtvola natáhla svou sukovitou a hrůznou ruku, se vzbudil.

Pokusil se prohlédnout černotou, ale pokoj byl zcela temný a vše vně bylo tak černé, že skrz okno neprošel žádný odlesk světla. Natáhl třesoucí se ruku po lampě, ze strachu, že jeho rozum bude sfouknut jako svíčka, kterou se zdál. Hrůza, neústupná a nesmyslná, měla jeho duši pevně v hrsti; už dál nezpochybňoval instinktivní obavy, které v něm povstávaly. Všechny ty legendy, které slyšel, se k němu vrátily a přinesly víru v ně. Smrt byla šerednou záležitostí, mysl tříštící hrůzou, vštěpující mrtvým lidem odpornou zlomyslnost. Adam Farrel byl jednoduše za života neotesaným, ale neškodným člověkem; nyní byl děsem, monstrem, démonem číhajícím v temnotách strachu, připraveným vrhnout se na člověka s pařáty hluboce smočenými ve smrti a šílenství.

Falred tam seděl, jeho krev zamrzala, a bojoval svou tichou bitvu. Mdlé záblesky rozumu se začaly dotýkat jeho zděšení, když ho znovu zmrazil lehký, kradmý zvuk. Díky zvuku nočního větru na okenní římse jej nefokázal určit. Jeho horečná fantazie jej brala pouze jako našlapování smrti a hrůzy. Seskočil z pohovky, poté stál nerozhodně. Myslil na útěk, ale byl příliš zmatený, aby se jen pokusil vymyslet plán úniku. Dokonce i jeho smysl pro směr zmizel. Strach natolik pobláznil jeho mysl, že nebyl schopen racionálně uvažovat. Černo se okolo něj šířilo v dlouhých vlnách a jeho temnota a prázdnota vstoupily do jeho mozku. Jeho pohyby, takové jaké byly, byly instinktivní. Cítil se spoután silnými řetězy a jeho končetiny reagovaly nesourodě, jako bláznovy.

Strašlivé zděšení v něm narůstalo a natahovalo svou hrůzu nahánějící představu - že mrtvý muž je za ním, přikrádá se k němu zezadu. Už dál nepomyslel na rozsvícení lampy; už dál nepomyslel na nic. Strach naplnil celé jeho bytí; už nebyl prostor pro nic dalšího.

Pomalu couval v temnotě, ruce za sebou, instinktivně cítil cestu. S ohromnou námahou ze sebe částečně sklepal pevně svírající závoje hrůzy a, studený pot lepící se na jeho tělo, snažil se zorientovat. Nic neviděl, ale postel byla přes pokoj, proti němu. Couval od ní. Právě tam ležela mrtvola, tedy podle všech pravidel přirozenosti; pokud ta věc byla, jak cítil, za ním, pak byly staré příběhy pravdivé: smrt vdechuje do těl bez života nezemské oživení a mrtvé osoby se potulují stíny, aby naplnily svou strašnou a zlou vůli na lidských synech. Pak - velebný Bože! - co byl člověk, než naříkajícím dítětem, ztraceným v noci a obklopeným strašidelnými věcmi z temných propastí a hrozivých neznámých prázdnot prostoru a času? Tyto závěry jej nedosáhly jakýmkoli racionálním procesem; ony vskočily zcela utvořené do jeho hrůzou pomateného mozku. Pomalu couval, tápající, upínající se k myšlence, že mrtvý muž musí být před ním.
Pak se jeho dozadu natažené ruce setkaly s něčím - něčím vlhkým, studeným a lepkavým - jako dotekem smrti. V ozvěnách se ozval výkřik, následován bouchnutím padajícího těla.

Dalšího rána ti, kteří přišli do domu mrtvého, našli v pokoji dvě mrtvoly. Zakryté tělo Adama Farrela leželo bez pohybu na posteli a naproti v pokoji leželo tělo Falreda, pod policí, na které Dr. Stein roztržitě zanechal své rukavice - gumové rukavice, vlhké a lepkavé pro dotek ruky šátrající v temnotě - ruky toho, kdo utíkal před svým vlastním strachem - gumové rukavice, vlhké, lepkavé a studené, jako dotek smrti.

KONEC

 

Autor: R. E. Howard, "Tiráž"

Běžná sekce: