Chřestění kostí I.

Úvodní část povídky Chřestění kostí ("Rattle of Bones") od R. E. Howarda o Solomonu Kaneovi.

 

"Hostinský, hola!" výkřik protrhl padající ticho a odrážel se černým lesem se zlověstnou ozvěnou.

"Tohle místo má zlověstný nádech, zdá se mi."

Dva muži stáli před lesním hostincem. Budova byla nízká, dlouhá a nepravidelná, postavená z těžkých kmenů. Její malá okna byla hrubě zatarasená a dveře byly zavřené. Nad dveřmi se mdle vyjímal její zlověstný znak - rozeklaná lebka.

Ilustrace k povídce Jacob Isaaksz van Ruisdael (více viz závěr)

Tyto dveře se pomalu otevřely a ven vykoukla zarostlá tvář. Vlastník této tváře ustoupil zpět a pokynul svým hostům, aby vstoupili - s jistým nevraživým pohybem, zdálo se. Svíčka pobleskovala na stole, plamen čadil v ohništi.

"Vaše jména?"

"Solomon Kane," řekl vyšší muž stručně.

"Gaston l'Armon," promluvil druhý bryskně. "Ale proč vás to zajímá?"

"Cizinci jsou v Černém lese vzácní," zavrčel hostinský, "bandité četní. Sedněte si támhle ke stolu a já přinesu jídlo."

Oba muži se posadili, s pohyby lidí, kteří cestovali daleko. Jeden z nich byl vysoký vychrtlý muž, oděný v neopeřeném klobouku a tmavě černém oblečení, které zdůrazňovaly temnou zsinalost jeho strach nahánějící tváře. Druhý byl zcela odlišný, ozdobený krajkami a pery, ačkoli jeho paráda už byla poněkud pošpiněna z cest. Byl jistým drzým způsobem pohledný a jeho neklidné oči těkaly ze strany na stranu, nikdy ani na okamžik stálé.

Hostinský přinesl na hrubě tesaný stůl víno a jídlo a poté ustoupil do stínů, jako temný obraz. Jeho rysy, tu ustupující do neurčitosti, tu odpudivě zvýrazňované ve světle ohně, když se ten rozhořel a zatřepotal, byly skryty ve vousech, které se zdály být takřka zvířecími - alespoň v mohutnosti. Velký nos se tyčil nad těmito vousy a dvě malá rudá očka bez zamrkání pohlížela na své hosty.

"Kdo jsi?" zeptal se náhle mladší muž.

"Jsem hostinský z hostince Rozeklané lebky," odpověděl mrzutě. Jeho tón, zdálo se, oponoval dotazujícímu v tom, aby se ptal dále.

"Máš hodně hostů?" pokračoval l'Armon.

"Jen málo přijde dvakrát," zavrčel hostinský.

Kane sebou trhnul a pohlédl přímo do těch malých rudých oček, jako by hledal nějaký skrytý význam v hostinského slovech. Planoucí oči se, zdálo se, rozšířily a poté mrzutě uhnuly před Angličanovým chladným pohledem.

"Jsem ospalý," řekl náhle Kane, zatímco dojídal své jídlo. "Musím za úsvitu pokračovat ve své cestě."

"Tak i já," dodal Francouz. "Hostinský, ukaž nám naše komnaty."

Černé stíny se zamihotaly na zdech, když ti dva následovali svého tichého hostitele do dlouhé a temné haly. Zavalité a široké tělo jejich průvodce zdánlivě rostlo a rozšiřovalo se ve svitu malé svíčky, kterou nesl, a vrhalo za ním dlouhý a ponurý stín.

U jedněch dveří zastavil, naznačil, že mají spát tady. Vstoupili; hostinský zapálil svíčku tou, kterou nesl, a poté se odkolébal zpět cestou, kterou přišel.

V komnatě muži pohlédli jeden na druhého. Jediným nábytkem v pokoji byl pár kavalců, židle či dvě a těžký stůl.

"Podívejme se, zda je tu nějaký způsob, jak zavřít dveře," řekl Kane. "Nelíbí se mi zjev našeho hostinského."

"Na dveřích jsou věšáky a západka na závoru," řekl Gaston, "ale žádná závora."

"Mohli bychom rozbít stůl a použít jeho kusy na závoru," přemýšlel Kane.

"Mon Dieu," řekl l'Armon, "jste bázlivý, m'sieu."

Kane se zamračil. "Nerad bych byl zabit ve spánku," odpověděl nevrle.

"Proboha!" zasmál se Francouz. "Setkali jsme se náhodou - dokud jsem vás nedojel na lesní cestě hodinu před soumrakem, nikdy jsme neviděli jeden druhého."

"Už jsem vás viděl někde předtím," odpověděl Kane, "ačkoli si teď nemohu vzpomenout kde. A jinak, předpokládám, že každý muž je čestným, dokud mi neukáže, že je darebákem; navíc, jsem lehkým spáčem a dřímám s pistolí v ruce."

Francouz se znovu zasmál.

"Přemýšlel jsem jak, m'sieu, dokážu usnout v pokoji s cizincem! Ha! Ha! Dobrá, m'sieu Angličane, pojďme a vezmeme si závoru z jednoho z dalších pokojů.

Beroucí si svíčku s sebou, vyšli na chodbu. Vládlo zde naprosté ticho a malá svíčka zářila v husté temnotě rudě a zlověstně.

"Náš hostitel nemá ani hostů, ani služebníků," zamumlal Solomon Kane. "Podivný hostinec! Jaké že je jeho jméno? Tahle německá slova jsou pro mě obtížná - Rozeklaná lebka? Krvavé jméno, věru."

Vyzkoušeli pokoj vedle jejich, ale žádná závora neodměnila jejich hledání. Nakonec došli do posledního pokoje na konci chodby. Vstoupili. Byl vybaven jako zbytek, jen dveře měly malý zavřený otvor uzamčený zvenčí těžkou závorou, která byla na jednom konci připevněna k zárubním dveří. Zvedli závoru a pohlédli dovnitř.

"Mělo by tu být venkovní okno, ale není," zamumlal Kane. "Podívejte!"

Podlaha byla temně zbarvená. Zdi a jedno z lůžek byly poničeny, byly z nich vytrhány velké třísky.

"Zemřeli zde lidé," řekl Kane pochmurně. "Je závora přidělaná ve zdi?"

"Ano, ale bude to rychlé," řekl Francouz tahaje za ní. "Je..."

Část zdi ustoupila a Gaston vydal tichý výkřik. Malý tajný pokoj byl odhalen a oba muži se sklonili nad hrůzu nahánějící věcí ležící na jeho podlaze.

"Lidská kostra!" řekl Gaston. "A hleďte, jak je její noha přikována k podlaze! Byl zde uvězněn a zemřel!"

"Nikoliv," řekl Kane, "lebka je rozeklaná - domnívám se, že náš hostitel měl ponurý důvod pro jméno tohohle pekelného hostince. Tento muž, stejně jako my, byl nepochybně pocestný, který padl do démonových rukou."

"Zřejmě," řekl Gaston bez zájmu; byl zaujat zbytečnou prací s velkým železným kruhem okolo kostlivcových nožních kostí. Neúspěšný v tomto, pozvedl svůj meč a s ukázkou pozoruhodné síly přesekl řetěz, který pojil kruh na noze s kruhem upevněným hluboko v dřevěné podlaze.

"Proč by chtěl poutal kostlivce k podlaze?" přemýšlel Francouz. "Monbleu! Takové plýtvání dobrým řetězem. Nyní, m'sieu," oslovil ironicky bílou hromadu kostí, "jsem vás osvobodil a můžete jít, kamkoli se vám zachce!"

"Přestaň!" Kainův hlas byl temný. "Z posmívání se mrtvým neplyne žádné dobro."

"Mrtvý nechť se hájí sami," zasmál se l'Armon. "Tak či onak zabiji muže, který zabije mě, ať už by mé tělo mělo vystoupat třeba čtyřicet sáhů v oceánu, aby to bylo naplněno."

Kane se otočil k vnějším dveřím a zavřel za sebou dveře k tajné komnatě. Neměl rád tyhle řeči, které smrděly démonstvím a čarodějnictvím; a spěchal, aby čelil hostinskému s obžalobou za jeho vinu.

Když se otočil, se zády k Francouzovi, ucítil dotek chladné oceli proti svému krku a věděl, že se mu k temeni hlavy tiskne ústí pistole.

Dokončení >

 

Autor: R. E. Howard, "Tiráž"

Běžná sekce: