Kročeje uvnitř III.

Pokračování povídky Kročeje uvnitř ("Footfalls Within") od R. E. Howarda o Solomonu Kaneovi - třetí část ze čtyř. Předchozí díl je zde.

 

Věděl jen to - že byla vyrobena ze dřeva, které dnes neexistovalo nikde na Zemi. Stačil mu jen pohled a dotek, aby si uvědomil, že ten materiál vyrostl na nějakém jiném světě. Nádherné řemeslné zpracování hlavice, z předpyramidové doby, a hieroglyfy, symboly jazyka, který byl zapomenut, když byl Řím mladý - ty, jak Kane cítil, byly dodatky stejně moderními ke starožitnosti hole samotné, jako by byla anglická slova vyrytá do kamenných monolitů Stonehenge.

Co se týče kočičí hlavy - občas se na ni dívaje, měl Kane podivný pocit pozměnění; slabý pocit, že kdysi byla hlavice hole vyryta v jiné podobě. Do prachu padlý pradávný Egypťan, který vyryl hlavu Bast, pouze pozměnil původní postavu a co to bylo za postavu, se Kane nikdy nepokoušel uhádnout. Podrobné zkoumání hole vždy vyvolávalo neklid a téměř závratnou představu propastí věku, nijak nevyzývající k dalším dohadům.

Den se vlekl. Slunce nemilosrdně pražilo, poté zašlo do stínu za velké stromy, když začalo klesat k horizontu. Otroci těžce strádali kvůli vodě a kňučení neustále stoupalo z jejich řad, jak slepě vrávorali dál. Někteří spadli, zpola se plazili a zpola byli vláčeni svými přivázanými jhovými druhy. Když se všichni bortili vysílením, slunce zapadlo a přispěchala noc, tak bylo přikázáno zastavit. Byl postaven tábor, stráže ustanoveny. Otroci byli skromně nasyceni a obdarováni dostatkem vody, aby to v nich udrželo život - ale ne víc. Jejich pouta nebyla uvolněna a bylo jim povoleno natáhnout se, jak mohli. Poté co byly jejich hrozná žízeň i hlad trochu umenšeny, nesli nepohodlí svých okovů s typickým stoicismem.

Kane byl nakrmen, aniž by byly jeho ruce uvolněny, a dostal tolik vody, kolik si přál. Utrpení snášející oči otroků sledovaly, jak pije, tiše, a on byl těžce zahanben, že hltá to, pročež ostatní strádají; skončil, než byla jeho žízeň plně zahnána. Byla vybrána veliká mýtina, na jejíchž všech koncích rostly mohutné stromy. Poté, co Arabové dojedli a zatímco černí muslimové ještě stále vařili své jídlo, přišel starý Yussef ke Kaneovi a znovu začal mluvit o holi. Kane odpovídal na jeho otázky s podivuhodnou trpělivostí, vzhledem k nenávistí, kterou nosil k celé rase, ke které Hadji patřil, a během rozhovoru přišel Hassim a v zamyšlení se zahleděl. Hassim, přemítal Kane, byl skutečným symbolem militantního Islámu - neohrožený, bezstarostný, materialistický, nikoho nešetřící, nikoho se nebojící, tak jistý svým vlastním osudem a tak pohrdající právy ostatních, jako nejmocnější západní král. "Už zase drmolíš o té tyči?" ušklíbl se. "Hadji, ve svém starém věku jsi zdětinštěl." Yussefova tvář se zachvěla vztekem. Zatřásl holí na svého šejka jako strašlivou hrozbou.

"Tvůj výsměch moc neodpovídá tvému postavení, Hassime," zavrčel. "Jsme v srdci temné a démony obývané země, kam byli velmi dávno vyhnáni ďáblové z Arábie, pokud by tato hůl, o které by kdokoliv, kdo není slabomyslný, mohl říci, že nejde o hůl z kteréhokoli světa, který známe, existovala do našich dní, kdo ví, jaké věci, hmotné i nehmotné, mohou přežívat skrz věky? Právě tato stezka, kterou následujeme - víš, jak je stará? Lidé po ní chodili ještě než Seldžuk vyrazil z východu nebo Římané ze západu. Po samotné této cestě, říkají legendy, sám velký Sulieman kráčel, když vyháněl démony z Asie na západ a uvěznil je v podivných vězeních. A ty řekneš-"

Divoký výkřik jej přerušil. Ze stínů džungle se vyřítil válečník, jakoby měl za patami pekelné psy. S pažemi divoce máchajícími, očima vytočenýma, až ukazovala bělma, a pusou tak otevřenou, že byly vidět všechny jeho zářící zuby, vytvářel obraz naprosté hrůzy, na kterou nelze jen tak brzy zapomenout. Muslimská horda vyskočila, popadla zbraně a Hassim zaklel:

"To je Ali, kterého jsem poslal pro maso - snad lev -"

Ale žádný lev nesledoval muže, který padl k Hassimovým nohám, říkajícího bláboly a divoce ukazujícího zpět na temnou džungli, ze které napjatí strážci očekávali, že vyrazí nějaká mysl tříštící hrůza. "Říká, že v džungli našel podivné mauzoleum," řekl Hassim se zamračením, "ale nedokáže říct, co jej poděsilo. Ví jen, že jej přemohla obrovská hrůza a obrátila jej na útěk. Ali, jsi hlupák a darebák."

Krutě kopl plazícího se divocha, ale ostatní Arabové kolem měl postávali v určité nejistotě. Mezi domorodými válečníky se šířila panika.

"Pláchnou nehledě na nás," zamumlal vousatý Arab, neklidně sledující domorodé spojence, kteří, shromážděni pospolu, vzrušeně drmolili a vrhali strachuplné pohledy přes ramena. "Hassime, bude lepší pochodovat pár dalších mil. Tohle je jistě zlé místo a přestože se tenhle blázen, Ali, pravděpodobně lekl svého vlastního stínu - stále -"

"Stále," zasmál se šejk, "se vy všichni budete cítit lépe, když jej necháme za sebou. Dobrá; abych utišil váš strach, přesunu tábor - ale nejprve se na to místo podívám. Svažte otroky, půjdeme do džungle a projdeme kolem toho mauzolea; možná tam leží nějaký velký král. Nikdo nemá důvod se bát, když půjdeme všichni pohromadě a se zbraněmi."

Tak byli vyčerpaní otroci znovu zbičováni do bdělosti a znovu pod biči klopýtali dál. Domorodí spojenci šli potichu a nervózně, neochotně poslouchajíce Hassimovu neoblomnou vůli, ale shlukující se blízko k Arabům. Vyšel měsíc, velký, rudý a chmurný, a džungle se koupala ve zlověstném stříbrném svitu, který vyrýsoval tyčící se stromy v černých stínech. Roztřesený Ali ukazoval cestu, jaksi zotavený pouhou přítomností svého pána. A tak prošli skrz džungli, až došli k podivné mýtině mezi obrovskými stromy - podivné, protože na ní nic nerostlo. Stromy ji obkružovaly zneklidňujícím symetrickým způsobem a žádný lišejník či mech nerostl na zemi, která se zdála být vypálena a zničena podivným způsobem. A uprostřed mýtiny stálo mauzoleum.

Byla to velká nahromaděná masa kamene, nasycená pradávným zlem. Zdála se být mrtvá smrtí stovek století, ale Kane si byl vědom, že vzduch okolo ní pulsuje jako nějakým pomalým nelidským dýcháním nějakého obrovského neviditelného monstra.

Domorodí spojenci Arabů ustoupili reptajíce zpět, napadeni zlou atmosférou tohoto místa; otroci stáli v trpělivé tiché skupině pod stromy. Arabové vyšli dopředu v zamračené černé mase a Yussef, tase Kaneův kord ze svého opasku, vedl Angličana s sebou jako nevrlého mastifa, jako ochranu proti neznámému.

"Nepochybně tady leží nějaký mocný sultán," řekl Hassim, klepaje na kámen pochvou svého meče.

"Odkud pochází tyto kameny?" zamumlal Yussef neklidně. "Jsou z temného a odpudivého materiálu. Proč by chtěl velký sultán ležet v zemi, která je tak daleko od jakéhokoli lidského osídlení? Pokud by zde v okolí byly nějaké pradávné ruiny, bylo by to jiné -"

Naklonil se, aby prozkoumal těžké kovové dveře s jejich velkým zámkem, podivně zapečetěným a spojeným. Zavrtěl hlavou s neblahým tušením, když si všiml pradávných hebrejských písmen vyrytých na dveřích.

"Nedokáži je přečíst," zatřásl se, "a snad je pro mě i dobře, že nedokáži. Ať už jacíkoliv pradávní králové je uzavřeli, není pro lidi dobré je rušit. Hassime, proto nás nech. Tohle místo je pro lidské syny naplněné zlem. "

Ale Hassim mu nevěnoval pozornost. "Ten, který zde leží, není synem Islámu," řekl, "a proč bychom jej neměli zbavit drahokamů a cenností, které zde byly nepochybně uloženy k odpočinku s ním? Nech nás otevřít tyto dveře."

Někteří z Arabů pochybovačně zavrtěli hlavami, ale Hassimova slova byla zákonem. Volaje k sobě velkého válečníka, který nesl těžké kladivo, přikázal mu, aby prorazil dveře.

Když se muž rozmáchl svým kladivem, vydal Kane ostrý výkřik. Je šílený? Zjevná starodávnost této nahromaděné masy kamení byla důkazem, že zde stála nerušeně po tisíce let. Přesto by mohl přísahat, že uvnitř slyšel zvuky kroků! Sem a tam chodily, jako by něco pochodovalo rovnými okraji tohoto strašného vězení v nikdy nekončící monotonii pohybu.

Studená ruka přejela po páteři Solomona Kanea. Zda ty zvuky zaznamenal svým bedlivým uchem nebo nějakou bezzvučnou hlubinou duše či podvědomě, to nedokázal říct, ale věděl, že kdesi uvnitř jeho vědomí se odrážel pochod monstrózních nohou z vnitřku toho strašidelného mauzolea.

"Zastavte!" zakřičel. "Hassime, můžu být šílený, ale já uvnitř téhle hromady slyším kroky nějakého démona." Hassim pozvedl ruku a zastavil vznášející se kladivo. Poslouchal pečlivě a i ostatní napjali své uši v tichu, které náhle začalo být tísnivé.

Dokončení >

 

Autor: R. E. Howard, "Tiráž"

Běžná sekce: