Věž slona III.


Pokračování povídky Věž slona ("The Tower of the Elephant") od R. E. Howarda o Conanovi - třetí část ze sedmi. Předchozí díl je zde.

 

"Takže jdeš taky po klenotu?"

"Po čem jiném? Dělal jsem na svých plánech po celé měsíce, ale ty, domnívám se, konáš z náhlého impulsu, můj příteli."

"Zabil jsi vojáka?"

"Samozřejmě. Sklouzl jsem přes zeď, když byl na opačné straně zahrady. Schoval jsem se v křoví; slyšel mě nebo si myslel, že něco slyšel. Když se tu začal motat, nebylo nijak obtížné dostat se za něj a náhle sevřít jeho krk a zadusit jeho hlupácký život. Byl jako většina lidí, zpola slepý ve tmě. Dobrý zloděj by měl mít oči jako kočka."

"Udělal jsi jednu chybu," řekl Conan.

Taurovy oči se zlostně zableskly.

"Já? Já chybu? Nemožné!"

"Měl jsi zatáhnout tělo do keřů."

"Řekl novic mistru umění. Nebudou měnit hlídku až do půlnoci. Kdyby jej teď šel někdo hledat a našel jeho tělo, pak by hned utíkal za Yarou, křičel na něj tu zprávu a dal nám čas na útěk. Kdyby jej nenašli, začali by pročesávat keře a chytili by nás jako krysy v pasti."

"Máš pravdu," souhlasil Conan.

"Jistě. Teď poslouchej. V tomhle prokletém rozhovoru jsme ztratili čas. Ve vnitřní zahradě nejsou žádné stráže - tedy lidské stráže myslím, ačkoli jsou zde strážci mnohem smrtonosnější. Byla to jejich přítomnost, co mě tak dlouho zdrželo, ale nakonec jsem odhalil cestu, jak je obejít."

"Co s vojáky v nižší části věže?"

"Starý Yara sídlí v komnatách nahoře. Tou cestou přijdeme - a odejdeme, doufám. Neptej se mě jak. Připravil jsem cestu. Vkrademe se skrz vršek věže a zardousíme starého Yaru, než na nás stihne seslat nějaké ze svých prokletých kouzel. Alespoň se tedy pokusíme; je to šance být změněn v pavouka nebo ropuchu proti bohatství a moci světa. Všichni dobří zloději musí umět přijímat rizika."

"Došel jsem už dost daleko," řekl Conan, zouvaje si sandály.

"Následuj mě." A otoče se, Taurus vyskočil, chytil se zdi a vytáhl nahoru. Mužova pružnost byla vzhledem k jeho postavě úžasná; zdálo se, že téměř překlouzl přes okraj parapetové stříšky. Conan ho následoval a ležíce na rovném vršku, mluvili opatrným šeptem.

"Nevidím žádné světlo," zamumlal Conan. Nižší část věže se zdála být podobná kusu viditelnému z vně zahrad - dokonalý zářící kužel, s žádnými zjevnými vstupy.

"Jsou zde chytře vybudované dveře a okna," odpověděl Taurus, "ale jsou zavřené. Vojáci dýchají vzduch, který proudí seshora."

Zahrada byla nejasnou tůní stínů, kde se křehké keříky a nízké košaté stromy temně vlnily ve svitu hvězd. Conanova ostražitá duše cítila auru čekající hrozby, která se nad ní vznášela. Cítil vpalující se pohled neviditelných očí a zachytil lehký zápach, který mu instinktivně naježil krátké chlupy rostoucí na jeho krku - jako loveckému psovi cítícímu zápach dávného nepřítele. "Následuj mě," zašeptal Taurus, "a drž se za mnou, pokud si ceníš života."

Bera si od pasu cosi, co vypadalo jako měděná tuba, Nemedianec lehce seskočil na trávník za zdí. Conan byl kousek za ním, meč připravený, ale Taurus ho zatlačil zpátky, těsně ke zdi a naznačil mu, aby nepostupoval. Celé jeho chování bylo tísnivým očekáváním a jeho pohled, stejně jako Conanův, byl upřen na temnou masu křovin pár yardů daleko. To křoví se otřásalo, ačkoli vítr utichl. Dvě velké oči hleděly z vlnících se stínů a za nimi se v temnotě blýskaly další jiskřičky ohně.

"Lvi!" zamumlal Conan.

"Ano. Za dne jsou drženi v podzemních jeskyních pod věží. To je důvod, proč v této zahradě nejsou stráže." Conan oči rychle spočítal.

"Pět na dohled; možná víc v keřích. Zaútočí za chvíli-"

"Buď zticha!" zasyčel Taurus a odstoupil od zdi, opatrně, jakoby kráčel po břitvách, pozvedal štíhlou trubičku. Ze stínů se zvedlo tiché vrčení a planoucí oči se pohnuly dopředu. Conan mohl cítit ohromné slinící čelisti, chundelaté ocasy šlehající po zlatavých bocích. Ve vzduchu stoupalo napětí - Cimmeřan sevřel svůj meč očekávaje útok a nevyhnutelné zraňování od ohromných těl. Poté Taurus pozvedl ústí trubičky ke svým rtům a mocně foukl. Ohromný proud žlutavého prachu vystřelil z opačného konce tuby a okamžitě se zhmotnil do hustého zelenožlutého oblaku, který se usadil nad křovím, zahalujíc hledící oči.

Taurus běžel rychle zpátky ke zdi. Conan na něj nechápavě zíral. Hustý oblak zakryl křoviny a nevyšel z něj jediný zvuk.

"Co to je za mlhu?" zeptat se Conan neklidně.

"Smrt!" sykl Nemedianec. "Pokud se zvedne vítr a odvane ji na nás, musíme utéct přes zeď. Ale ne, vítr je utichlý, a teď se to rozptyluje. Počkej, dokud to zcela nezmizí. Nadechnout se toho znamená smrt."

V té chvíli se ve vzduchu strašidelně vznášely jen žlutavé útržky; poté i ty zmizely a Taurus postrčil svého druha kupředu. Kradli se směrem ke keřům a Conan zalapal po dechu. Roztaženo ve stínech leželo pět velkých žlutohnědých tvarů, oheň jejich hrozivých očí uhašen navždy. V ovzduší přetrvávala nasládlá sytá vůně.

"Zemřeli bez hlásky!" zamumlal Cimmeřan. "Taure, co to bylo za prášek?"

"Byl vyrobený z černého lotosu, jehož květy se vlní ve ztracených džunglích Khitaie, kde sídlí jen kněží Yuna se žlutými lebkami. Jeho květy zabijí každého, kdo k nim přičichne."

Conan dřepěl vedle velkých tvarů, ujišťuje sebe sama, že byly skutečně bez známek zranění. Zavrtěl hlavou; magie exotických zemí byla pro barbary severu záhadnou a strašlivou.

"Proč nemůžeš zabít vojáky ve věži stejným způsobem?" zeptal se.

"Protože to byl veškerý prach, který jsem měl. Jeho získání bylo činem, který by sám postačil na to, aby mě učinil slavným mezi zloději celého světa. Ukradl jsem jej z karavany mířící do Stygie a zvedl jsem jej, v jeho obalu ze zlaté látky, z objetí velkého hada, který jej strážil, aniž bych se ho zeptal. Ale pojď, u Belova jména! Jsme tady, abychom ztratili noc v řečech?"

 

Pokračování >

 

Autor: R. E. Howard, "Tiráž"

Běžná sekce: