Sandman: Lovci snů

Přiznávám se hned na začátek, Lovci snů byli prvním sandmanovským komiksem, který jsem kdy četl. Ne že bych o něm předtím neslyšel, ale zatím jsem si k němu prostě nenašel cestu. A to navzdory tomu, že se mi knížky Neila Gaimana vždycky líbily a pokračovat jeho komiksovým dílem by bylo jen logické.

Obálka komiksu Z toho důvodu jsem k Lovcům snům přistupoval s poměrně velkým očekáváním – i s ohledem na to, že se odehrávají v prostředí středověkého Japonska, které u nás natolik zpropagoval jiný komiksový hrdina, Usagi Yojimbo. A právě s některými poetičtějšími příběhy Stana Sakaie lze tento díl Sandmana srovnávat. Z obou jednoznačně dokážete vycítit dotek jiné kultury, jiného chápání světa – hrdinové a jejich činy tak dokáží leckdy působit až nadpozemsky. Kde má ovšem Usagi Yojimbo na rozvinutí a atmosféru příběhu jen pár stran, tam se mohou Neil Gaiman a Craig Russell rozmáchnout na rozsah celé knížky.

A je to i kresba Sandmanova dvorního kreslíře Craiga Russella, která dodává celému příběhu punc opravdových emocí, které se na vás nehrnou z každé stránky, ale poklidně se kupí a s postupujícími stránkami stále více a více prohlubují zážitek z četby.

Lovci snů jsou příběhem o lásce a schopnosti se nezištně obětovat pro druhého. Nedočkáte se tu žádné akce a soubojů, přesto však budete stát tváří v tvář napětí a vyslovenému proroctví o neštěstí, které obě hlavní postavy potká.

Pokud jste zatím se Sandmanem neměli tu čest a přitom máte rádi příjemně poetické příběhy (ovšem stále snadno přístupné středoevropskému čtenáři), pak s Lovci snů nemůžete sáhnout vedle. Je to kniha, kterých je na českém trhu jen mizivě málo.

Ukázka komiksu

Běžná sekce: